Rekonstrukce bitvy u Tolentina 4 - 6.5.

byla rozhodnou bitvou neapolské války. V bitvě, která se odehrála v oblasti Marche, porazila početně slabší rakouská armáda armádu neapolského krále Joachima Murata. Po bitvě byl v Casalanze uzavřen mír a Joachim Murat musel utéct přes Korsiku do francouzského Cannes. Odtud se pokusil získat Neapolsko zpět, ale byl zajat a 13. října 1815 popraven.

Zcela vyjímečný zážitek - nebudeme na straně poražených !!!!

Bitva u Tolentina 2.-3. května 1815

Bitva u Tolentina - den první

Bianchiho sbor měl za sebou náročný pochod v horském terénu Apenin, nicméně 26. dubna dosáhl Foligna a pokračoval tak, aby Muratovi odřízl komunikační linii. Dne 1. května stál u Tolentina a již věděl, že před sebou má nepřítele. Zaujal proto defenzivní pozice na výšinách Monte Milone se středem u věže San Catervo, další opěrné body tvořily hrad Rancia a kostely v Maestà a u San Giuseppe. Velení středu a pravého křídla svěřil osvědčenému polnímu podmaršálkovi von Mohrovi.

Joachim Murat se k útoku připravil velmi dobře, jeho plán počítal s postupem od Maceraty ve dvou kolonách, přičemž každá měla napadnout jedno rakouské křídlo. Neapolitáni vyrazili dle plánu 2. května a kolem 11 hodiny dopolední došlo k prvním střetům s rakouským předvojem, který se za neustálého ostřelování vyvázal z boje a ustoupil k hlavní obranné linii. Rakušané kladli tvrdý a rozhodný odpor, přičemž větší část bojů Muratova levého křídla se soustředila na hrad Rancia, který během dne několikrát změnil majitele. Také druhé Muratově koloně postupující vpravo na Monte Milone se dosud dařilo tlačit rakouské síly pomalu zpět. První den střetnutí ale k žádnému rozhodnutí nevedlo. Večer, po dni úporných bojů, se Bianchi stáhl zpět a koncentroval své síly v nové obranné linii před obcí Madia, posledním záchytným bodem před samotným Tolentinem.

Bitva u Tolentina - den druhý

Druhý den, 3. května, vyrazil král Joachim I. Murat v čele neapolské armády znovu do útoku, o kterém věřil, že rozhodne bitvu. I tentokráte se neapolským vojákům zpočátku dařilo tlačit na nepřítele, přestože se císařští tvrdě bránili a dobře časovanými protiútoky sráželi útočníky zpět. Pro Murata bylo klíčové získat výšiny u Madie, ze kterých bylo možno kontrolovat přístup do Tolentina i město samotné. Kolem poledne se k útoku na výšiny sešikovalo mezi 8.000 a 9.000 Neapolitány do čtyř obřích karé (čtvercová formace určená pro obranu proti jezdectvu) a vyrazili vpřed.

Zůstává otázkou, proč útočníci zvolili právě tuto formaci, se kterou se velmi špatně manévruje a která je přitom skvělým cílem pro dělostřelectvo. Na rakouské straně totiž mnoho jezdectva nebylo, vlastně šlo jen o šest eskadron dragounů velkovévody toskánského (dragounský pluk č. 5, rozpuštěný roku 1860) a necelých pět eskadron husarů anglického prince regenta (husarský pluk č. 5, předtím i později známý jako Radeckého husaři). Tyto jednotky se během bitvy opakovaně vyznamenaly při rakouských protiútocích, přesto je neapolské jezdectvo počtem třikrát převyšovalo.

Na neapolská karé se záhy snesla přesná palba na výšinách koncentrovaného rakouského dělostřelectva, která v sevřených masách pěchoty vyryla krvavé brázdy. Protiútok rakouského pěšího pluku č. 27 podpořený dvěma eskadronami "toskánských" dragounů pak rozvrátil první karé. Prchající vojáci vnesli zmatek do zbývajících čtverců a za krátko útočníci v panice prchali zpět do výchozích pozic. Chaosu v neapolské armádě okamžitě využili Rakušané a vrhli síly do rozhodného protiútoku. Shodou okolností se v této době král Joachim I. Murat dozvěděl také o Carrascosově porážce u Scapezzana a uvědomil si, že mu hrozí Neippergův útok do zad (i když Neippergův sbor byl dosud dostatečně daleko). S tímto vědomím se rozhodl zatroubit k ústupu.

Bilance bitvy a její následky

V bitvě u Tolentina se střetlo asi 12.000 Rakušanů s téměř 26.000 Neapolitány. Muratova armády ztratila na 1.700 mužů padlých a raněných a více než 2.200 zajatých. Naproti tomu Bianchi přišel "jen" o 822 mužů (padlí, ranění a nezvěstní). Morálka neapolské armády byla v troskách a králi Joachimu I. Muratovi nezbývalo než znovu ustupovat na Aquilu a Popoli. Oproti tomu Bianchi po bitvě spojil své síly s Neippergovým sborem, reorganizoval síly a 5. května vyčlenil jednu brigádu k obléhání Ancony, kterou z moře blokovalo anglické a rakouské námořnictvo. Zbývající síly rozdělil do tří kolon, které měly pronásledovat neapolskou armádu. Čtvrtou kolonu tvořil Nugentův sbor, který mezitím 30. dubna vstoupil do Říma, odkud pokračoval na jih k Neapoli.

Joachimu Muratovi se nakonec podařilo Rakušanům uniknout a dostat se do San Germana (dnes Cassina), kde doplnil síly své armády decimované dezercemi na asi 15.000 mužů. Bianchiho kolony mezitím obsazovaly jedno město za druhým a opět byly Muratovi v patách. Neapolský král se naposledy postavil k boji u San Germana, kam mířil Nugentův sbor. V bojích, které trvaly od 15. do 17. května, se naplno projevil úpadek morálky Neapolitánů, neboť o polovinu slabší Nugentovy jednotky protivníka rozprášily. Joachim Murat následující den v Neapoli předal velení nad zbytkem armády nešťastnému generálu Michelu Carrascosovi a sám uprchl do Francie. Divizní generál Carrascos zahájil okamžitě jednání o míru a již 20. května byla podepsána mírová smlouva v Casalanze. O dva dny později vstoupilo rakouské vojsko do Neapole.

Mírová smlouva byla vůči neapolskému království velmi velkorysá, neboť prakticky jedinou změnu přinášela v osobě krále, kterým se stal znovu sicilský král Ferdinand III. (v Neapoli byl ovšem Ferdinandem IV.), jenž vládl Neapoli již před napoleonskými válkami. Mírová smlouva ovšem nezahrnovala posádky neapolských pevností Ancona, Pescara a Gaeta, které byly obleženy.

Joachim I. Murat

Neapolská válka, již Joachim I. Murat entuziasticky vyhlásil Rakouskému císařství již v polovině března, tak skončila dříve, než navrátivší se císař Francouzů Napoleon I. vůbec vytáhl do pole (jeho belgické tažení k Waterloo probíhalo od 15. do 18. června). Ze zbývajících tří pevností kapitulovaly dvě ještě do konce měsíce: Pecsara 29. května a Ancona 30. Gaeta vydržela nejdéle, byť se od počátku června jednalo již jen o její formální blokádu. Po uvedení Ferdinanda sicilského zpět na neapolský trůn a stabilizaci poměrů obdržel Bianchi rozkaz přepravit větší část rakouské "neapolské" armády zpět na sever, respektive do jižní Francie. Blokádu Gaety poté převzal jeden pluk sicilské armády. Velitel pevnosti nakonec kapituloval až počátkem srpna a 8. tohoto měsíce pevnost znovu obsadila koaliční vojska.

Sám nyní již bývalý král Joachim I. Murat se koncem srpna vypravil na Korsiku a snad inspirován Napoleonovým návratem z Elby začal shromažďovat vojsko pro svůj návrat do Neapole. Koncem září se vypravil s hrstkou věrných do Kalábrie, kde chtěl vyvolat povstání. Dne 8. října se s 250 muži vylodil u městečka Pizzo, ale reakce obyvatel byla jiná, nežli předpokládal. Triumfální návrat, který před půl rokem zažil jeho švagr, se nekonal, lidé již měli války dost a navíc právě v Kalábrii Joachim I. nikdy nebyl oblíben. Za těchto okolností byl nešťastný Murat rychle dopaden bourbonskými oddíly, odsouzen k smrti a 13. října stanul před popravčí četou. Odmítl pásku přes oči, požádal vojáky, aby ušetřili jeho tvář a poté sám velel k palbě.

Zdeněk Munzar